POVÍDKY

                                Divoká hora

Pepa Mumlas ze Žižkova si konečně splnil svůj sen a podnikl cestu do Yellowstonského parku. Již několik let na ni ze svého platu specialisty na výškové mytí oken pilně, až mučednicky šetřil. Prostudoval mapy a přečetl snad vše, co kdy bylo o Yellowstonu napsáno. Jeho záměrem však nebyly jen dobrodružné toulky divokým krajem. Chtěl zde také najít bájnou zlatonosnou Horu Spících Nugetů, o které byla zmínka v tajemné knize Chrochtárium.

Nyní byl přímo v srdci parku. Již pátý den na vlastní pěst tábořil na své základně, "zašité" v odlehlých koutech chráněné krajiny, aby ho nenačapali yellowstonští rangeři. Odtud, bez ohledu na zákazy a vyznačené stezky, podnikal výpravy do hustého bludiště neposkvrněné přírody. Samozřejmě, že hlavním cílem bylo najít onu bájnou horu.

Byl zamračený den. Od severu táhly temné smečky šedých mraků, ale na déšť to nevypadalo. Pepa zamířil k horskému masivu, který na oficiálních mapách nesl jméno Mount Hornaday. Právě tam někde, v nedohledných končinách plných medvědů, vlků a kdovíjakých dalších nebezpečných bytostí, by měla být Hora Spících Nugetů, v jejíchž neprozkoumaných jeskyních pramení potůček, který nezná nic jiného než ticho a zlato.

Toho dne došel na okraj lesa, za nímž se otevíralo nevelké a zdánlivě přístupné horské údolí. Na druhé straně se tyčil hřeben středně velké hory. Dalekohledem zkoumal její úbočí porostlá pralesem obrovských smrků se šedými ostrůvky skal. Náhle na jednom z nich uviděl černý elipsovitý stín. Po bližším zkoumání zjistil, že je to vchod do jeskyně – měl přesně ten tvar, jaký popisovalo Chrochtárium. Pepa se neudržel a nadšeně na celé lesy zvolal: "Já ji snad dnes našel! To musí být Hora Spících Nugetů!"

Sestup do údolí a následný výstup na horu mu zabraly tři dny. Pepa putoval s přestávkami na odpočinek a skromné jídlo vždy až do tmy. Poté rozdělal nenápadný ohýnek, ohřál obligátní plechovku fazolí a přenocoval ve spacáku. Druhý den po časné snídani postupoval dál.

Bylo pozdní odpoledne, když konečně stanul před oválným otvorem v západním boku hory. Nasadil si svou horolezeckou čelovku a vstoupil. Jeskyně byla poměrně malá a svažovala se do nitra hory. Po chvíli prostor přešel v úzkou chodbu lemovanou stěnami s temnými střepinami čediče. Náhle před sebou uslyšel zvuk proudící vody. Povzbuzen zrychlil, přitahován tímto zvukem jako zurčícím magnetem. Prošel dalším kruhovým otvorem a ocitl se v jeskynní síni. Přímo naproti němu byla skalní římsa – jakýsi přírodní balkon, z jehož středu vyvěral potůček vody do mělkého jezírka s písečným dnem.

Shodil batoh a chvíli se rozhlížel. Pak vyndal svou turistickou pánev, ponořil ji do jezírka a zlatokopecky zakroužil v písku. Baterkou si svítil na dno pánve a pozorně pral písek. Nic. Zakroužil znovu. Zkoušel to stále dokola téměř hodinu. Stále nic. Pak si řekl: "Musím mít trpělivost. Dám si pauzu na svačinu."

Zabořil pánev trochu naštvaně i prudce do dna mělkého jezírka. Sotva však sáhl do batohu, celá jeskyně se začala otřásat. Ze skalní římsy se vyvalil gejzír kamení a prachu, doprovázený burácejícím poryvem monstrózní tlakové vlny. Ta Pepu zatlačila zpět do chodby, vytvarovala ho do podoby lidského torpéda a poté jej vystřelila z nitra hory nad širá panoramata yellowstonských lesů.

Obrovský pravepř Motlapigan, který miliony let dřímal pod povrchem hory, se pohnul. Probudilo ho lechtání na rypáku – a on si kýchnul. V Yellowstonském parku začala obávaná sopečná činnost s ničivým dopadem na klima celé Zeměkoule. Pepa Mumlas z planety Žižkov to planetě Zemi pěkně zavařil.

Chvilkový klikař

Buřtěj Podkova se probudil a pohlédl z postele na tichý budík se stojící vteřinovkou. "Sakra došla baterka! Tak to jsem asi zaspal." Když pak ale z mobilu zjistil, že se probudil o rozumnou chvíli ještě dřív než musel pomyslel si: "Mám kliku". Měl i čas a tak se ještě zastavil v trafice na rohu ,aby zkontroloval jak dopadla jeho sázenka z posledního tahu loterie Šťastný Výtah. Kontrolní terminál začal vyhrávat fanfáry a ohromená prodavačka mu oznámila ,že výhra je velká a nemůže ji vyplatit. Podíval se na sumu 980 tisíc a protočily se mu panenky."Ty vole!" Zapotácel se. "Já padám! To snad není možný!" nevěřícně zajásal. V miniaturním hladovém koutku hlavy sice trošku zalitoval,že to mohl být milion a víc, ale 980 tisíc je furt lepší než nic. Cestou do práce na něj zatroubilo auto a z okýnka na něj zamával kámoš Metoděj Kopydlo. "Chceš vzít do práce?" O výhře se mu stále nevěřícně rozkývaný Buřtěj, ale prozřetelně nezmínil. Věděl totiž ,že kde jsou lehce vyhrané peníze se často objevují i natažené ruce a žádosti o půjčky. Když dorazil do práce, kterou byl pivovar "Zlatá hladina" ve kterém Buřtěj pracoval jako sládek zavolal si ho šéf a oznámil mu, že jeho plánovaná půlroční stáž v australském pivovaru Veselý klokan byla schválena. Odlétá prý na podzim. Štěstí nebralo konce! Ten den byl pátek a tak se večer Buřtěj o dnešní chvíle štěstí podělil se svou důvěrnou přítelkyní Bublinou Těkavou u několika lahví šampaňského. Když od ní z bytu druhý den spokojeně a ještě rozbublinkován vyšel a v 11 patře přišel k výtahovým dveřím, tak za nimi zarachotilo. Tlačítko se rozsvítilo a zablikalo. "I výtah mi jede na čas řekl si Buřtěj. "Já jsem v posledních chvílích, ale fakt klikař." Vzal za oprýskanou kliku a vešel. Když padal výtahovou šachtou změnil názor.

Na opilce musí být přísnost

Restaurace Vábnička měla venkovní zahrádku, lépe řečeno terasu v domovním vnitrobloku. Ta byla schopna pohostit něco kolem 30 hostů u 8 stolů.Vedle vchodu do chodby vedoucí do vnitřní restaurace byl abzac se základním inventářem potřebným k obsluze, pomocný odkládací stůl a o kus dál stál velký hřib s namalovaným smajlíkem, který sloužil jako odpadková nádoba. Mezi stoly se pro případ chladu tyčila tři mobilní topidla. Na stěnách domu bylo připevněno elektrické osvětlení zamaskované do několika starýchplynových luceren. 

Když sem číšník Božidar Vrták přišel, aby vše připravilna brzké obědy, povšimnul si, že mezi předměty důležitými k zajištění provozu je něco navíc. Pod jednou z luceren se totiž rýsovala jakási temná věc ve tvaru amfory. Když vylezl na židli, aby ji blíže prozkoumal, zjistil, že je to pravděpodobně sršní hnízdo. Slezl ze své pozorovatelny a šel zavolat manažera restauracepana Hostivíta Kameru.  Pan Kamera se podíval nahoru: "Hm, to je divný, žesi toho nikdo dřív nevšiml, ale možná to ty sršni postavili teprve dnes ráno.Při jejich otravné pilnosti by na tom nebylo nic divnýho." Vylezl ze židle na stůl a přiblížil k hnízdu ucho. "Není nic slyšet. Asi ještě spí. No nic, nechte to zatím být. Za chvilku přijdou hosti a musíme otevřít. Informuji pana Packu, aby to zítra ráno zlikvidoval."Božidar urychleně dokončil přípravu. Nastala 11. hodina. 

Vchod do restaurace ožil a plac začali plnit hosté. Božidar mimoděk zahlédl, že podlucernou ožil i vchod do sršního domku. Přišla také servírka Adelaida Dýňová, která dnes měla službu spolu s Božidarem. Obědy proběhly jako obvykle, nastala krátká pauza a den se pomalu změnil v příjemný večer, který zval k posezení u lahodného pivečka, kterým byla restaurace Vábnička známá.

 Zahrádka byla hustě zahostěna, a tak Božidar s Adelaidou létali mezi stoly jako dvě pilné včelky. U jednoho z větších stolů se usadila společnost hostů, kteří zřejmě něco slavili, protože mezi jejich půllitry piva jiskřily i sklenky ostřejších drinků. Přišli k nim další jejich známí, přidali si židle a společnost hlučněla. Brzy to u jejich stolu, který byl přímo pod lucernou se sršním domkem, hučelo jako v medovinou politém úle. Hluk jejich opileckého hejna nabýval stále více na síle. 

Božidar musel tuto společnost již několikrát upozornit, aby se vzhledem k ostatním hostům trochu ztišila. Stalo se tak pokaždé jenom na chvilku. Pak vše propuklo ještě s větší intenzitou. Největší chlejstáci začali být otravní a měli nejapné poznámky k servírce Adelaidě. To byla poslední kapka. Božidar se rozhodl k činu. Donesl železnou tyč. Důrazně se opilců ještě jednou zeptal: "Tak zklidníte se, nebo ne?" Vyslechl si jenom provokativní poznámky. Srozumitelné odpovědi se nedočkal, a tak dodal: "No jak chcete. Na opilce musí být přísnost!" Napřáhl tyč do výšky a píchnul do sršního domku nad hlavami opilců tak šikovně, že se mu ho podařilo zdemolovat. Banda křiklounů ztichla a u jejich stolu nastal bzukot. Probuzení a rozzuření sršni se pak ale rozlétli po celé zahrádce a začalo hromadné očkování hostů. 

Zpět na